Jako dítě jsem byla uchvácena starožitným nábytkem u našich známých na chalupě. V kuchyni jim stál obrovský (tedy tehdy mi tak připadal) malovaný příborník plný vystaveného porcelánu s modrotiskem a hned vedle stála potravinová skříň plná tajemných šuplíčků a dvířek, které na mě působily jako ohromný adventní kalendář, kdy z každého šuplete vypadla nějaká dobrota. Časem samozřejmě pominulo kouzlo ukrytých čokolád, ale obdiv ke starožitnému nábytku mi zůstal. Do panelákového bytu jsem si ho nedovedla představit, ale ve chvíli, kdy jsme s manželem koupili rodinný dům, můj dávný sen o masivním starobylém nábytku okamžitě ožil. Začala jsem ihned pátrat po anticích a bazarech a navštívila každý bleší trh v okolí. Z nabídky jsem však byla zklamaná a když už se objevil kousek hodný pozornosti, jeho cena pro nás byla nedostupná. Došlo mi, jak časově náročné by bylo dát dohromady byť jen tři ladící kusy, abych si dovybavila svou novou kuchyň.
Pak jsem však zjistila, že vášnivých milovníků starých časů je mezi námi tolik, že snáz najdu firmu, která se výrobou nábytku ve starém designu zabývá. Když jsem si poté prohlížela všechny ty malované kredence, příborníky, truhly a potravinové skříňky, u kterých na první pohled nebylo možno zjistit, jestli je právě teď vynesl zbrusu nové truhlář z dílny, nebo jestli na svou renovaci čekaly sto padesát let, věděla jsem, že mé hledání je u konce.
Do kuchyně stačilo pořídit dvě repliky starožitných skříněk a její vzhled se neskutečně změnil v útulné místo, kde voní vanilka a kde mě zahřeje u srdce pokaždé, když tam vstoupím. Se svým snem o staré kuchyni jsem byla vždy spíše za exota, přátelé i rodina byli spíše pro modernu a retro nábytek jim připadal dobrý leda tak na tu chalupu. Dnes ale vidím, jak se kochají pohledem na mé malované skříňky a málokdo odolá, aby si nepohladil voňavé masivní dřevo. To totiž v mnoha domácnostech vypudila dřevotříska a laminát… A já už plánuji starou – novou ložnici.