Začalo to zcela nevinně. Normálním pečením, ale pak paní Martina Grulichová chtěla začít podnikat, a tak rozjela pekárnu ve velkém. Malý problém byl v tom, že nikdo v rodině nebyl vyučen jako pekař, takže si museli obstarat tak zvaného garanta. Když bylo i toto hotovo, začalo se péci.
Ne, nešlo to hned zpočátku. Do frgálu patří povidla. Ne ta švestková, ale pravá hrušková, a ty sehnat je nadmíru velký kumšt. Nemluvě o tom, že se za ně platí královsky, i šest stovek. Takže je nejlepší vlastní zdroj, vlastní hrušky a povidla si prostě uvařit sám. Což je poměrně náročný proces a nesmí se při něm udělat chyba, jinak jde celá várka pryč a škody je to habaděj.
Každý začátek je těžký, a tak vznikla ve Fryštáku první pekárna z garáže. Jen paní majitelka sama může říci co všechno to bylo za peklo. Ne ani tak přestavba sama, jako následné kontroly hygienou, která má skutečně někdy praštěné požadavky. Ale i to se zvládlo a novou pekárnu mohl vysvětit farář. Ano, možná i to je světová rarita.
V roce dva tisíce třináct bylo ukončeno přihlašovací řízení frgálu a ten byl zapsán do databáze Úřadu průmyslového vlastnictví jako chráněný výrobek. Od tohoto data smí péci tento koláč jen pekárny na Valašsku. Jasně, mohou kdekoli, ale již nesmí použít název Valašský frgál. Ten s názvem valašský se tak stává produktem s chráněným zeměpisným označením EU.
Ne, nejsou z toho žádné finanční výhody. Spíše nevýhody, protože je třeba to hlídat. Například ten pravý musí mít jen jednu náplň. Musí mít také daný rozměr, musí se přísně dodržet receptura a další maličkosti. Je to podobně chráněno a hlídáno jako dalších asi třicet jiných výrobku v Česku. Například olomoucké tvarůžky, nebo české pivo.
Takže, pokud chcete skutečnou prvotřídní kvalitu a zaručenou pravost, budete muset přijet třeba na trh přímo do Fryštáku. Nezbývá než popřát dobrého chutnání.